Dnes po pár slunečních dnech, plných letních šatů a květovaných vzorů se obloha zatáhla. Celý den nebylo ani teplo ani zima. Bylo přesně tak akorát. Když jsem přicházela ze školy domů věděla jsem, že bude pršet. A snad nikdy jsem se na déšť tak netěšila.

Protože když obloha pláče, svět je jiný. Krásnější, kouzelnější a mokřejší. Vzduch je jiný, tak voňavý a lehký. Rostliny jsou hned zelenější. Ale nálady lidí jsou spíše špatné než dobré. Co se jim na dešti nelíbí? Snad to, že rostliny dostávají tolik potřebnou vodu? Vzduch je o tolik jiný, lepší?

Vždycky jsem milovala déšť. Sedla jsem si na balkón a pozorovala kapky vody, které se snášely z nebe a s tichým zvukem dopadly na mozaikové dlaždice přede mnou. Stejně tak, jak je tomu teď. Teď tu sedím, pozoruju to kouzlo a píšu pro vás tyto řádky.

Zvuk deště je uklidňující. Nejlépe se mi spí právě za deště. Kapky hlasitě bubnují na střechu a já nic, co by bylo ještě víc uklidňujícího neznám. Ráno je obvykle mlha, ptáci zpívají na všechny strany, není moc teplo, ale cítíte tu sílu přírody. Každá kapka vody se vsákla a každá kapka udělala přírodu silnější.

Když prší je zima. Ne velká, ale trochu je.

Kaluž, do které skočíte je studená. Malé děti se nebojí skákat do kaluží, spíše naopak. Od kaluží je nemůžete odtrhnout.

A ano, přiznám se, i já jsem si nedávno skočila do jedné kaluže.  Nádherně pršelo a mě už nebavilo se koukat na naštvané tváře lidí. Skákala jsem v teniskách, v bílých teniskách a skočila jsem tak šikovně, že se mi okolní bláto stříklo na oblečení. Boty od bláta a oblečení od bláta. A víte co? Vůbec mi to nevadí. Oblečení se vypere, boty vyčistí, ale tak krásná vzpomínka, jako byla tahle, se mi z hlavy jen tak nevypaří. A tak jsem skočila do další kaluže.

Zastavme se. Buďme na chvíli zase těmi malými dětmi bez starostí a problémů. Koukejme na svět zase s růžovými brýlemi a nesundávejme si je. Buďme ty malý stvořený s velkou duší, kteří se ničeho nebojí.

Děkuju za úžasné komentáře. Každý mi vždycky zlepší den. Je úžasné, že vás můj blog baví a to ještě nevíte, co všechno mám v plánu. A fotku jsem vyfotila před několika lety v Maroku:)

Čtěte, pište, milujte a skákejte do kaluží

S dětskou láskou Bee

Zdravím všechny!

Jako malá jsem vždycky večer lezla k babičce do postele a nechala si od ní vyprávět pohádky. Pohádky o princeznách a dracích, spanilých princích, o lesních vílách a skřítcích. O kraji za sedmero horami a devatero řekami.

Někdy mi babička, ale neříkala pohádky, ale skutečné příběhy. Vyprávěla mi o příbězích ze života. Povídala mi o svých rodičích, mých prarodičích, jak se vzali, jaká byla Praha za jejího dětství, jak vypadala Jugoslávie a jaké měla ráda sladkosti.

Milovala jsem ty příběhy. Vyprávěla mi, jak z bytu na Břevnově, kde bydlely, viděla v zimě na ostatních střechách domů mraky sněhu. Říkala, že když vyběhla ven na ulici, závěje na chodníku byly pomalu větší než ona. Že si pamatuje zimu, kdy bylo mínus 5 stupňů, ale sněhu bylo všude dost. Jak s kamarády vytáhla sáňky, jezdili na Strahově z kopce na silnici a vůbec se nebáli. V létě zase bylo 23 stupňů a všichni umíraly horkem, protože na něco takového nebyl nikdo zvyklí.

Praha neměla paneláky a ten kdo měl doma televizi a ještě k tomu barevnou, byl bůh. Chodilo k němu celé sousedství.

Vyprávěla, že milovala pomeranče. Ty v té době byly jenom na Vánoce a nebyly to rozhodně pomeranče, které si kupujeme celý rok v Albertu.

Říkala, že mohla nosit, co chtěla. Stačilo to namalovat a pak s máminou pomocí ušít. K narozeninám dostávala dárky v podobě různých látek. Různých materiálů a vzorů. Hodně pestrobarevných a já si doteď vzpomínám, jak se babička vždycky u tohohle smála.

Proč to píšu? Proč jsem napsala teď tři sta slov o osobě, kterou nikdo neznáte? Protože někde uvnitř mě je hlas, ten volá a křičí. Říká, že doba je hrozně rychlá a život uteče jako voda.

Že v dnešní době je normální, že v srpnu i v lednu najdeme v supermarketu pomeranče, které vypadají úplně stejně.

V srpnu je 36 stupňů ve stínu a vlastně to nikomu nepřijde divné. Tento rok trvala zima skoro pět měsíců! A hned dva dny po konci už všichni chodili v kraťasech a šatech, protože bylo 28 stupňů.

Lidé mají doma ne jednu televizi, ale mají třeba tři. Nejsou to ty normální televize, jako za mojí babičky. To jsou ty plazmové. Když roztáhnete ruce do upažení nemáte šanci se dotknout ani jednoho okraje. Plus započítejme, že každý dospělý má počítač a děti tablet a mobil.

Oblečení se dá normálně koupit v obchodě a nikomu nevadí, že dalších x tisíc lidí má na sobě to samé. Nikdo není originální, vlastně se o to ani nesnaží. Nikoho nezajímá, že když to tričko stojí 120 korun, že jeho výroba musela být v hrozných podmínkách. Že lidé kteří ho ušili asi nedostali úplně férově zaplaceno.

Lidé moc nepřemýšlejí, moc neuvažují, moc toho nevědí.

Cílem mého blogu je něco změnit. Změnit kousek světa ve kterém se každé ráno probouzím. Chci v lidech vzbuzovat otázky a s těmi, se kterými by si nevěděli rady, tak jim zkusit poradit.

Chtěla bych ukázat svůj život ostatním lidem, aby viděli, jak to v jiném životě chodí. Že život nemusí být jen práce a dřina, ale taky radost a štěstí.

Chtěla bych přesvědčit lidi, že je úplně jedno, jestli je ta kabelka značková nebo je ze sekáče. Jestli někdo jezdí na dovolenou dvakrát ročně a někdo jen jednou. Nebo vůbec. Že peníze nejsou všechno.

Že život je takový jaký je…krásný

Čtěte, pište, milujte

S láskou Bee

Jsme více online než offline. Je to pravda přiznejme si to.

Už delší dobu mám v hlavě myšlenku, že mě ten sociální svět začíná nudit a že bych od něj potřebovala pauzu. Klidně se přiznám a řeknu, že mám ráda svůj mobil.

Miluju Instagram na kterém sdílím svoje životní příběhy a zážitky, stejně tak mě baví koukat se na fotky ostatních.

Miluji Facebook, protože si přes něj můžu povídat s vámi a sdílet i novinky u mě na blogu.

Miluji Pinterest. V poslední době mi ukazuje skvělé rady a nápady do života. A já bych se na něj mohla koukat pořád.

Miluju internet sám o sobě, protože když dělám seminárku nemusím chodit do knihovny nebo někde těžce shánět informace. Stačí to jen napsat do vyhledávač a mám to během vteřiny.

To všechno miluju, ale někdy mi to přijde všechno stejný. Není v tom žádný rozdíl a přestává mě to bavit.

Bolí mě, když vidím malé děti, jak sedí na hřišti před sebou mají míč na fotbal, ale stejně sedí u mobilu a koukají na nevím co. Možná hrají hry. Maminky sedí na lavičce a ukazují ostatním maminkách fotky svých ratolestí. A chlubí se která má hezčí. Fotku i dítě.

Bolí mě, když vidím, že děti nemůžou jíst bez toho aniž by se přitom nekoukali na pohádku v telefonu nebo v televizi. Proč tohle své děti učíme?

Jsme více online než offline. Bojíme se, aby nám něco neuteklo. Ale co je to za život, když se pořád necháme ozařovat modrým světlem z našich telefonů, počítačů, televizí, …

Teď vyzývám a prosím o DIGITÁLNÍ VOLNO. Odložme na pár hodin své telefony. Jen na pár hodin.Pojďme ven, vždyť je tam tak krásně. Nechme trochu sluníčka posvítit na naší kůži. Běžme se projít, jen tak si lehnout na louku nebo si udělat piknik. Běžme tam kde je nám hezky, vypněme telefon a buďme teď a tady.

Užívejme si přítomný okamžik a Buďme šťastný…

Čtěte, pište, milujte a zavírejte se častěji do svých soukromých světů bez telefonů.

S neupřímnější láskou Bee