Víte vždycky jsem měla ráda lásku…
Teď to zní opravdu divně, ale je to pravda. Měla jsem lásku ráda. Bavilo mě sledovat romantické filmy, ostatní lidi, jak si projevují lásku navzájem. Milovala jsem číst romantické příběhy. To, jak se seznámí. Pak je tam vždycky nějaká zápletka a člověk si není úplně jistý, jestli to skončí dobře nebo špatně. Může doufat jen ve šťastný konec, protože ten chceme slyšet všichni.
Takhle jsem jednou četla knížku. Úžasný příběh, vypadalo to nadějně a pak najedenou bum a rozešli se. A najednou skočila z mostu. Huuhh? Chápete to? Úplně normální příběh, hezky napsaný, až velice hezky napsaný a v posledních dvou kapitolách tohle? No byla jsem z toho mimo ještě asi další týden:)
Nicméně jsem nikdy nechápala, proč jsou ty holky tak šíleně zmatené. Takovéto:
,,Ale já nevím jestli ho miluju. A když mu to řeknu, přijdeme o své kamarádství a to já nechci.”
,,Prosím tě, podívej se na něj a potom na mě. Na světě jsou mnohem hezčí holky, než jsem já.”
,,Nejsem pro něj dost dobrá.”
Nevím, jak vy, ale já si vždy při nějakém takovém prohlášení rvu vlasy a moje myšlenky jsou asi takovéto:
To jako vážně? Tak super, sexy chlap, který se stará a je na tebe hodnej a ty nevíš jestli ho miluješ? Láska je jednoduchá, tak se s ním zkus rozejít! Nechceš? Tak k němu něco cítíš, to je prostě pravda. A stejně, když mu to řekneš, možná ti řekne to samé. Ta dvě kouzelná slůvka Miluji tě, anebo ne a už ho v životě neuvidíš, ale v životě se musí riskovat!
Když příběh skončil dobře, byla jsem štěstím bez sebe. Obvykle jsem si dala od knihy tak dva dny pauzu a pak jí začala číst znovu, pokud tedy za to stála:)
No a abychom jsme se dostali k celé pointě tohoto článku… Asi mi to neuvěříte, ale nedávno jsem se dostala do stejné situace, jako holky v romantických knížkách. Vždycky jsem si říkala, že se mnou nebude vůbec žádný problém. Jsem upřímná a mluvím rychleji než myslím.
Myslela jsem si, že to bude jako vždycky, že to prostě na něj vybalím a bude to. Když řekne ANO, budeme spolu šťastně žít až do smrti a když řekne NE, tak prostě ne, sbohem a šáteček.
A tak jsem jednou v noci ležela v posteli a přemýšlela jsem. Myslela jsem na něj. Je to jen kamarád nebo něco víc? To bylo asi poprvé v životě, co jsem o sobě něco nevěděla. Nevěděla jsem, co cítím a nevím to doteď. Takže, holky, kdyby se můj status změnil z Nezadané na Zadaná, budete první, kdo se o tom dozví:)
Nic si nedělejme z toho, že něco nevíme, že neumíme říct nebo si přiznat sami sobě, jak se cítíme. Myslím, že u nás holek je to docela normální:) A někdy prostě jen potřebujeme čas:)
Čtěte, pište, milujte
Konec mě odrovnal… “Takže, holky, kdyby se můj status změnil….” To že nosím kočičí uši neznamená že jsem holka! 😀 Nedělám si z toho hlavu ,jen tak mimochodem. Ale spíš se ho zeptej “Cítíš ke mě i něco víc?” a ono to pak bude jasnější a jasnější, rozhodně vybalit hned na něj “Miluji Tě” nemusí být to správné 🙂
Víš, vždycky jsem si myslela, že můj blog čtou jen holky, ale ty si jedinečný případ. Můj věrný chlapský čtenář i s kočičíma ušima. A promyslím si jestli se tvými radami budu řídit, ale asi ne. Jsem docela posera:)
ahoj, teď jsem narazila na tvůj blog. Docela se mi tvé příspěvky i líbí, ale nevím proč tak nějak mi do toho textu nesedí ty smajlíky. Jasně, teď si řekneš proč tě poučuji já, když mě neznáš a navíc ani nepíši blog. Ale prostě jsem ti to chtěla napsat. Nejspíš prostě jen menší rada od tvé nové čtenářky.
Jsem ráda za každý komentář a radu, jak svůj blog posunout dál:) Každý máme názor trochu jiný, ale v tomhle případě, bych se mohla i trochu zamyslet nad smajlíky a dávat je tam méně často. Takový kompromis. Jinak docela si mě urazila tím, že sis myslela, že mě poučuje holka, co nemá zkušenost. Snažím se, aby přes můj blog a budoucí videa bylo vidět, jaká skutečně jsem. A jak už jsem řekla oceňuji každý komentář, radu nebo dokonce kritiku. Je to taková odezva, kterou potřebuji. Potřebuji to vidět i z druhé strany věci. Jak na tebe působí můj blog, moje příspěvky a tak. Co se ti líbí a naopak ne. Rozhodně bych ti neřekla nic špatného:)