Záviděly jste někdy? Já se přiznám a řeknu, že ano. A moc dobře vím, že závist není dobrá vlastnost.
Nicméně jsem si nemohla pomoct. Záviděla jsem už od mala. Už jako malá
holčička. Začala jsem, jakmile si Kačka přinesla do školu tu nejkrásnější
panenku, jakou si jen dokážete představit. Měla obrovský oči a krásně dlouhé, blond vlasy skoro až na zem. Měla na sobě baletní obleček a krásný střevíčky. Moje barbí s mikádem hned upadla do zapomnění.
Potom, když už jsem byla větší jsem záviděla kapesné. Dlouho jsem patřila
mezi ty děti, které kapesné nedostávaly. To, že si ostatní mohli koupit zmrzlinu a já stála v koutě. Ti, kteří to zažili, vědí, jak špatný je to pocit.
Taky mě vždycky mrzelo, když jsem šla s kamarádkou do obchodu a ona vytáhla dva tisíce z peněženky na fakt pěkný boty, který jsem chtěla taky. A pak se na ní každý den musela koukat, jak v těch supr botách přišla do třídy.
No a teď jsem ve fázi, že závidím všem snad všechno. Iphony, Macbooky,
domácí posilovnu a saunu, kterou má doma moje sestřenka (sakra, jak té
závidím!). Drahé výlety do zahraničí a občas i ty hezký věci, co mají holky na sobě. Včetně bot.
Lidi važte si těch věcí! Začínáte je brát až moc jako samozřejmosti.
Je tolik věcí, co se dá závidět. Hlavně je tak lehké závidět! A jediné, co
tím článkem chci říct je, že závist je dobrá vlastnost! Fakt!
Nemluvím tu o špatné závisti, ale o té dobré, která vás posouvá vpřed malými krůčky
Nevím, jak vás, ale mě, čím vícekrát vidím Macbook, tak tím víc se těším do
práce. V hlavě už si představuju, jak jako královna si budu z Alzi odnášet
ten balík a uvnitř budu mít notebook s jablkem. A je to sakra skvělý
pocit! Už teď si to představovat, i když je to ještě za dlouho.
A proto vás chci dneska zase o něco poprosit. Pokaždé, když budete závidět
komukoli, cokoli snažte se ten špatný pocit přetvořit na tu motivaci, která vám to cokoliv dá do rukou.
Taky nemějte špatný pocit z toho, že někomu něco závidíte. Jak už jste
si mohli přečíst, tak já závidím docela často.
Mějte krásný den!
Čtěte, pište, milujte a sledujte můj blog
S láskou
Závidět a toužit po něčem tak pomíjivém jako je telefon nebo notebook? To snad nemyslíš vážně. Závidím lidem, kteří něco umí lépe než já. Třeba malovat, kreslit, fotit, psát.
Máš pravdu. Závist je špatná vlastnost, ale patří k životu stejnětak.
Oproti mému staršímu bratrovi, nikdy jsem neměl to, co jsem chtěl. Když se podívám na bratra, jak udělá cokoliv, aby získal to, co chce a jak je egoistickej, jsem nakonec rád, že mě kumulace věcí, co jsem chtěl, nezměnila na člověka jako je on.
Když ale člověk fakt něco chce, například ten Macbook, který chci i já, pohání ho to, aby si na něj vydělal a našetřil. V momentě, kdy si ho člověk koupí, je to úžasný pocit.
Co se týče těch panenek a autíček, můžou za to rodiče onoho dítěte. Tím, že mu koupí vše, co chce, ho to poznamená do budoucna.
Závist je svině, ale je zdravá…
Moc děkuju za tento komentář. Naprosto s tím souhlasím, se vším. Závist je svině, ale je zdravaá:)
Konečně jsem se dostala k tomu okomentovat tenhle článek.
Já patřím taky k dětem (nejsem teda už dítě, ale pořád student), které nikdy nic moc nedostaly. Kolikrát jsem ani nešla se školou do kina, protože jsem nechtěla prosit.
Na obědy jsem asi v 8.třídě přestala chodit, protože mě nebavilo každý měsíc odpovídat na hrozně vtipnou otázku “A fakt to potřebuješ?”. Takže jsem chodila do školy a holky mi dávaly zbytky obědů a nebo si přidaly, abych se najedla. Jo děkuju tati, ráda jsem vypadala jako socka, zatímco ty jsi si kupoval, cos chtěl. Mámě jsem to asi ani neřekla.
Kapesný jsem si nechtěla dokola zasluhovat. To mi přišlo totálně pod mojí sebeúctu.
Nakonec jsem si našla brigádu a začala šetřit. Jakože docela brutálně. Za pár let už jsem pracovala tak často, že se mi z toho trochu dělalo blbě. Ale zase jsem si hezky ušetřila no.
Každopádně tohle svému dítěti dělat nebudu. Když budu mít peníze, tak mu je dám. Samozřejmě to záleží na chování dítěte, ale nechci aby zažilo ten pocit “stydím si říct o peníze a tak si o ně radši neřeknu”.
Bylo to k hovnu a sere mě to doteď. Některý věci si platit jako student prostě nemám…ale co. Aspoň zbyde tátovi na ty jeho autíčka a koníčky….
Verča ze Ztracena v Praze
Děkuju za odpověď a komentář. Moc ráda jsem si přečetla a tvůj příběh a chci ti ještě říct, že s tebou naprosto souhlasím. Já to taky budu dělat u svých dětí jinak:)
Hodně často říkám, že je fajn mít zdravé množství určité emoce nebo pocitu.. A ano, díky Tvému článku jsem si uvědomila, že i u závisti tomu tak je.. Jen je třeba najít tu úzkou hranici a držet se na ní 🙂
Chápu, jak to myslíš 🙂 Dobrá závist nás dokáže úžasně nakopnout tím správným směrem 🙂 Už se mi několikrát stalo, že jsem byla na “dně” a bez elánu jít dál si za svým snem, ale pak jsem vždy uviděla něco, co jsem “záviděla” a jednoduše mě to nakoplo 🙂 Vždy si říkám, proč bych něco takového nemohla mít já, když někdo jiná to má? Tohle mě neustále udržuje ve tvrdé práci jít si za svým snem 🙂
Jsem moc ráda, že to vidíš stejně jako já. Mě taky dobrá závist žene rychleji kupředu:)