Úzké Italské serpentýny v mlze – Itálie

Zdravím všechny!

Dneska vám chci říct/napsat o našem třetím dni stráveném v severní části Itálie. V horách. Celá dovolená trvala čtyři dni, tak se koukněte na minulé články. První den- Zpívající záchod? – Itálie. Druhý den – Trhy v Trentu a moje první espresso

Ráno bylo jako každé jiné. Snídaně s krásným výhledem na hory. Po včerejší návštěvě Trenta jsme byly docela unavení a tak jsme si dnes dali něco jako odpočinkový den. Celý den jsme plánovali jezdit autem. Proto jsme vstávali v devět a v deset jsme se vydali prozkoumat další kousek Itálie, okolí vesničky Capriany.

Vyrazili jsme autem se podívat na paso. Passo neboli vrchol hory. Na nejbližší paso jsme to měli z Capriany (vesnice, kde jsme bydlely) asi hodinu a půl. Stoupali jsme a zase klesaly typickými italskými serpentýnami nahoru a dolů.

Je zvláštní, že třetí den si člověk pomalu začíná zvykat na tlak v uších. Jak jsem psala, tak první den to bylo peklo. Za tři dny jsem si, ale opravdu zvykla, a i když jsme jeli třeba do údolí a potom zase na vrcholy hor, hlava mě vůbec nebolela.

Předtím, než jsme vyrazili na tuto krátkou dovolenou jsme se trochu zděsili, když jsme zjistili, že má celou dobu pršet a být něco okolo 10 stupňů. Proto jsem v kufru měla dva svetry a teplou zimní bundu. První den v Trentu bylo asi třicet stupňů, a tak jsem si klepala na čelo, co teď budu dělat s tou bundou. Jenom zabírá místo.

Teď jsem byla naprosto vděčná, že jsem jí měla. Dojeli jsme na passo Rolle, které se nachází v 1989 m. n. m. Byl to vrchol hory a všude byly sjezdovky a nádherné výhledy dolů do údolí. V dálce byla ještě mlha. Všude kolem byl sníh a od místních jsme se dozvěděli, že zimní sezóna skončila teprve minulý víkend. Takže třetí týden v dubnu. Kromě těchto lidí tam nebyla ani noha. Všechny krámy a stánky měli zavřeno. Vleky a lanovky už nejezdily, a to bylo pořád sněhu dost.

Vystoupila jsem z auta a viděla tu nádheru, ale byla zima. Pára šla od úst. Já na sobě legíny, tričko, svetr, bundu a na nohách tenisky. Klepala jsem se jako osika. Nicméně jsem si řekla, že to chvíli vydržím. Rozbalili jsme si svačinu a s krásným výhledem na hory jsme se nasvačili. Teda už po deseti minutách jsem asi to jablko neudržela v ruce, jak jsem je měla totálně zmrzlé prsty. Rozhodly jsme teda, že pojedeme zpět.

Cestou zpátky jsme uviděli odbočku ještě na další passo a rozhodli se, že pojedeme i tam. Přejeli jsme další vrchol hory, ale pořád to nebylo to passo, kam jsme měli namířeno. Přehoupli jsme se přes vrchol a celé údolí bylo zahaleno v mlze, ale jako v opravdové mlze. Pro představu, dáte ruce před sebe a nevidíte je. Takhle hustá mlha to byla.

Nejsem strašpytel, ale jet serpentýnami dolů po italských silnicích, které jsou těsně pro dvě auta, a ještě k tomu mají Italové ve zvyku jet prostředkem silnice, ano, přiznávám. Měla jsem strach, ale jenom trošku. Dole v údolí mlha opadla a mohli jsme jet beze strachu dál.

Všichni jsme začali být trochu zmatení, protože jsme podle ukazatelů sjeli do údolí. Ale passo je vrchol hory, tak co děláme v údolí? Samozřejmě se ukázalo, že to, co jsme půl hodiny sjížděli z vrcholku jedné hory, musíme vyjet zase nahoru na druhou horu. Po další tři čtvrtě hodiny jsme se dostali na passo San Pellegrino.

Passo San Pellegrino se nachází ve výšce 6 293 m. n. m, a to už je pořádná výška. Dokonalé zasněžené, bílé hory kolem nás. Naprostá nádhera a zase jsme tam byly úplně sami.

Myslím, že docela velké štěstí bylo, že jsme nemuseli jet celu minimálně tří hodinovou trasu zpět. Stačilo přejet vrchol a za půl hodiny jsem se ocitli ve vesničce Calavese, která byla půl hodiny od Capriany.

Když jsem do Calavese dorazily bylo už půl třetí odpoledne. Byli jsme už docela unavení a měli jsme hlad, proto jsme si dali rozchod na půl hodiny. Já s mámou se rozhodli pro trochu dobrodružství. Na nejvyšším bodě této vesnice jsme uviděli krásný, dřevěný altán. Protože jsme s mámou tak trochu horolezkyně, rozhodli jsme se, že za dvacet minut, to vylezeme.

Prošli jsme kouzelnými uličkami, až ke stráni, kterou jsme ,,po čtyřech“ vylezli nahoru. Ale řeknu vám, stálo to za to. Ten výhled, ta atmosféra. Nahoře na vrcholu byl navíc nádherný park. Nádhera.

Dolů jsme přišli s mírným pěti minutový zpožděním. Měli jsme však ještě čas a sílu, jít se projít. Já, máma, Ála a Jaroušek. No a víte, jak to dopadá, když jsou tři ženský pohromadě. Skončili jsme u oblečení a u bot, jak jinak. Máma si koupila zdravotnické boty od Schollu. Koupila si dva páry. Jedny černé se stříbrným páskem ve stylu pantoflí. Druhé vypadaly spíše jako volné, okrasné sandály. Víte, jak je super, když máte s mámou stejnou velikost bot?

Zašli jsme do Coopu, který je tam všude. Opravdu jinou značku obchodu tam nenajdete. Koupili jsme si potřebné potraviny, poté jsme zašli do drogerie. Taky jsme zašli do cukrárny, kde jsem si dala bezinkovou zmrzlinu. Byla opravdu výborná. Nejdříve jsem vůbec nepoznala, že je to bezinka. Chutnalo to spíše tropicky.

Pak už byl čas opravdu jet do apartmánu. Pro nás však ještě den neskončil.

Anča (Anna Marie) s Mauriciem nás pozvali k sobě na večeři. Jelikož jsou farmáři tak jsme měli všechno domácí. Anča nám uvařila kapouna s chřestem. Co je to kapoun? Já jsem si nejdříve představila něco jako býka či něco podobného. Kapoun je však kohout v určitém měsíci věku. Jedí ho na všechny svátky, jako jsou Velikonoce nebo Vánoce. Byl moc dobrý. Chutnal jako obyčejné farmářské kuře, akorát maso mělo trochu žlutější barvu. Chřest, naprosto dokonalý. Nikdo jsem ho neměla šanci ochutnat. Opravdu byl výborný. Všem ho doporučuji.

(Malý tip. Když zajdete do Kauflandu kolem šesté, sedmé většina zeleniny a pečiva se zlevňuje i o 50 %. Chřest je velice drahý. Normálně ho můžete koupit Za 70 korun, mi ho kupujeme za 25 korun, tak to máte takový tip. Poté ho stačí oloupat, uvařit v páře, a nakonec pokapat citronem a olivovým olejem. Dobrou chuť!)

My s mámou jsme tam trochu seděli trochu zaraženě, protože celá konverzace byla vedena v italštině. My jsme nerozuměli ani slovo. Nicméně bylo opravdu zajímavé sledovat, jak jsou Italové vášnivý. Máchají rukama, občas křičí, ale ne v tom špatném slova smyslu. Jako kdyby chtěli tu větu ještě umocnit, jako kdyby k ní chtěli přidat více emocí.

Potom už byl den pomalu u konce. Ještě jsme si venku připili skleničkou vína a začali jsme se připravovat na spánek.

Poslední věc, kterou vám chci povyprávět. Můj dětský sen byla vždycky velká sprch neboli sprchový kout.  Vždycky jsme měli vanu. Kdo neví, tak když vejdete do Baumaxu u nás v Praze na Zličíně, tak hned vedle dveří najdete ten sprchový kout. Je velký, je v něm sedátko. Má tmavě modrá skla, můžete si v něm svítí nebo si pustit rádio. Na všech stěnách jsou různé masážní trysky. Naprostý luxus, který stojí okolo 50 tisíc.

Byla jsem nadšená, jako malé dítě, když jsem zjistila, že podobná sprcha je v našem apartmánu. Nejraději bych tam strávila půl hodiny. Svítila si světlem a pouštěla si jednu písničku za druhou. Tak málo mi stačí k radosti.

To je dnes vše. Brzy čekejte článek ze čtvrtého a asi i posledního dne v Itálii. Bohužel ten den byl hrozný. Vyrazili jsme na Lago di Garda. Máte se na co těšit. Doufám, že jste zvědaví. A jak se vám líbí články z Itálie?

Čtěte, pište, milujte a mějte radost z maličkostí.

S láskou Bee

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *