Málem jsem se utopila v moři kvůli igelitce – Zerowaste

V posledních týdnech si v hlavě pohrávám s jednou myšlenkou. Tato myšlenka se týká odpadu. Ano, opravdu odpadu a ano, je to trochu nechutný.

Nicméně momentálně jsem se začala zabývat právě o toto téma. ZEROWASTE, neboli vyprodukování nulového odpadu.

Jak určitě z mého blogu už víte, jsem velký milovník přírody. Miluji moře, lesy i hory. Předtím jsem byla normální člověk. Nakupovala jsem v supermarketu. Na jednu papriku si brala igelitový pytlík. Kupovala si slazenou Mattonku a všechno v plastu.

Vzpomínám si, že poprvé jsem se nad odpadem zamyslela asi před dvěma lety, kdy jsem byla na dovolené v Maroku ve městě Agadir. Pláže plný nedopalků a dalších drobných odpadků, které lidi po sobě nechtěli uklidit.

Pak jsem vlezla do moře, normálně si plavu a najednou se mi něco otřelo o nohu. Hned jsem pomyslela na žraloky, kraby nebo na medúzy. To víte, když jsem k smrti vyděšená mám velkou představivost.

Continue reading →

Velká změna

Říká se, že změna je život. Já si myslím, že je to pravda. Všimla jsem si, že jednou za čas nějakou tu drobnou změnu potřebuju. Ostříhat si vlasy, zajít si do nové restaurace nebo vracet se domů jinou cestou než obvykle.

Četla jsem o velkých změnách a jsem si jistá, že vy je znáte taky. Například, že se odstěhujete do zahraničí, změníte práci nebo partnera/partnerku. Nikdy jsem, ale na tyto velké změny neměla odvahu, a navíc nebyly potřeba.

Do zahraničí (rozumějte na delší pobyt) jsem vždycky chtěla, ale vím, že v Praze budu ještě nejbližší čtyři roky. Bydlím v krásném bytě a partnera nemám, takže ho logicky nepotřebuju změnit.

Dneska jsem zjistila, že tyto velké změny doprovází za ruku strach. Většina lidí tyto velké změny nedělá, protože se bojí, protože něco…

Protože:

se to nemusí povést, na to nemám, je to riskantní, je to moc daleko, mi tohle vyhovuje (lež), ho mám rád/a, je ještě dost času a spoustu dalších výmluv.

Continue reading →

Může žena nebýt ženou?

Nedávno jsem četla článek o tom, že ženy přestávají být ženami. Tento článek mi utkvěl v hlavě. Pokud si chcete přečíst článek celý tak ho máte tady – článek 

Nechodí v podpatcích, chodí bez make-upu, chodí neupravené, neučesané a chlapsky oblečené. Ženy začínají více nosit mikiny a tenisky. Celá myšlenka toho článku byla, že ženy by měli více začít nosit podpatky a měli bychom se stát více ženami. Já jsem se zamyslela a zjistila jsem, že podle tohoto článku vlastně žena vůbec nejsem.

Většinou mě najdete v džínách, v mikině a na nohou mám tenisky. Nad make-upem a účesem si taky moc hlavu nelámu. Znamená to snad, že nejsem žena?

Podle mě má každý mít právo na to se rozhodnout, co chce a co zase nikoliv. Jestli chce tenisky nebo podpatky, sukni nebo kalhoty, make-up nebo ne.

Skoro v každém článku připomínám to, že každý člověk je jiný. Pomalu, ale jistě už to začíná být určitým způsobem klišé.Continue reading →

Ztrácíme čas?

Dneska vám chci říct věc se kterou se už dlouho vnitřně peru. Bojuju sama se sebou, ale nevím, která část mě vyhrává.

Jako dítě jsem si myslela, že čas je strašně dlouhý pojem. Představa, že chvíli sedím na místě pro mě bylo peklo. Postupně, jak jsem dospívala, jsem začala být čím dál méně aktivní. Radši jsem si zalezla do pokoje a četla si celé hodiny. Psala dětské pohádky nebo se koukala na filmy. Čas vůbec neutíkal, a doslova se zastavil, když jsem měla dělat něco, co jsem nechtěla. Třeba sedět na hodině fyziky a předstírat, že učitelku poslouchám.

Táta jednou řekl, že ten čas hrozně letí a já mu to nevěřila. Také říkal, že se jen na chvílí otočím a uběhne padesát let ani se nestačím divit. Nevěřila jsem mu to.

Chyba.Continue reading →

4 věci, které mě naučil můj blog

Dneska vám budu psát/povídat o věcech, které mě naučil můj blog. Užijte si čtení.

První věcí, kterou mě určitě naučil je práce s počítačem. Předtím jsem počítač používala spíše jako studijní. Na prezentace, slohové práce, a tak. Potom, když jsem si založila blog jsem začala psát mnohem častěji. Začala jsem se pomalu, ale jistě orientovat ve světě WordPressu (za mě rozhodně nejlepší platforma). Jak určitě ostatní blogeři a blogerky vědí, tak tento koníček není jen to pozlátko nahoře, které vidí ostatní. Ani nevíte, jak mi dlouho trvalo zjistit, jak používat SEO (snadnější vyhledávání na internetu).

Druhá věc je hodně osobní, ale i tak ji sem napíšu. Můj blog mě naučil cítit hrdost za to, co dělám. Když jsem začínala s blogem, myslela jsem si, že to bude jednoduché a že za chvíli lidé tu moji stránku objeví. Snažila jsem se blog držet v tajnosti. Stranou od mých přátel, rodiny. Proto se dokonce tento blog jmenuje tak, jak se jmenuje, protože jsem se tenkrát styděla za to, co píšu a nechtěla se pod to podepsat svým jménem. V srpnu jsem si řekla, že se za to, co dělám nestydím a na všechny sociální sítě jsem poslala odkazy a všechny své přátele pozvala, aby se podívali na můj blog. Ten den přišlo 273 lidí.Continue reading →