Už od malička jsem my lidé byli vychováváni tak, abychom poslouchali.
Když jsme udělali něco správně dostali jsme odměnu. Nemusela to být odměna fyzická, někdy jen stačilo: „Ty si ale hodná holčička/chlapeček.”
To nám stačilo a my jsme byli schopni udělat cokoliv, abychom v očích ostatních lidí byli ty „hodné děti”.
Když jsme, však udělali něco špatně nebo jsme to neudělali dost rychle, stali jsme se „zlými”
Nikdo nechce být zlé dítě! Tak se snažíte být, co nejlepší a dostat, co nejvíce pochval.
A tak čas plyne a vy rostete. Už umíte chodit, sami jíst, zavazovat si tkaničky, číst, psát, počítat. Začínáte si všímat, že už to není jako za starých časů. Tehdy stačilo udělat jeden krok a byly jste nejlepší. Teď jich uděláte za den mnohem více, ale žádná pochvala nepřichází.
Rostete dál a dál. Na obličeji se vám udělají pupínky, vaše tělo se mění a vy dospíváte. Pochvaly už vlastně žádné nedostáváte, ale moc po nich toužíte. Chcete slyšet:
„Ty si krásná/krásný“
„Jsi chytrá/chytrý“
nebo „Jsi úžasná/úžasný“
Začínají vám chybět a vy si začnete připadat špatně. Protože když nedostáváte pochvaly nejste hodní, jste zlí.
