Kafe #okamzikstesti

Jedu domů tramvají. Teda k tátovi. Na víkend.

V tramvaji se v pátek večer tlačí mnoho lidí a člověk se nemůže ani pohnout, aniž by do někoho vrazil.

V tramvaji je teplo, i když venku je asi pět stupňů nad nulou.

Poslouchám hudbu ve sluchátkách a po týdnu plném testů a učení už se moc těším na víkend. Zítra jdu na brigádu, ale tam chodím ráda.

Už rodičům píšu, kde jsem a kdy dorazím, aby věděli, co a jak. 

Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji, jak mi pára stoupá z úst. Už je zima. Polovina listopadu pryč a stejně jsem každý den unešená, jak na začátku naší ulice sousedovi kvetou růže. V takové zimě jsou tak krásné a plné barev.

Sleduji, jak už v šest hodin je tma. Lampy září a osvětlují noční život v centru Prahy.

Dojdu k nám ke domovním dveřím a zvoním. Náhle mi mobil brní na znamení příchozí zprávy a v ní od táty:

“Dáš si kafe?”

Uvnitř něco zarachotí a z reproduktoru se ozve tátův hlas, jestli je dole otevřeno. Zatlačím na kliku a tu snadno otevřu. Už chci jít, ale najednou si vzpomenu.

“Jo a tati? Dám si kafe, děkuju.”

Kolem vchodu po chodníku prochází slečna. V červeném kabátě a baretu s hnědými vlasy. Slyšela mě. Střetneme se pohledem a usmějeme se na sebe. Ona projde a zmizí za rohem. Dveře za sebou zabouchnu. Nemůžu se přestat uculovat a smát.

Malý okamžik štěstí, když se na vás někdo upřímně usměje a ještě, když ten pocit štěstí souvisí s kávou.

Čtěte, pište, milujte

S láskou