Už od malička jsem my lidé byli vychováváni tak, abychom poslouchali.
Když jsme udělali něco správně dostali jsme odměnu. Nemusela to být odměna fyzická, někdy jen stačilo: „Ty si ale hodná holčička/chlapeček.”
To nám stačilo a my jsme byli schopni udělat cokoliv, abychom v očích ostatních lidí byli ty „hodné děti”.
Když jsme, však udělali něco špatně nebo jsme to neudělali dost rychle, stali jsme se „zlými”
Nikdo nechce být zlé dítě! Tak se snažíte být, co nejlepší a dostat, co nejvíce pochval.
A tak čas plyne a vy rostete. Už umíte chodit, sami jíst, zavazovat si tkaničky, číst, psát, počítat. Začínáte si všímat, že už to není jako za starých časů. Tehdy stačilo udělat jeden krok a byly jste nejlepší. Teď jich uděláte za den mnohem více, ale žádná pochvala nepřichází.
Rostete dál a dál. Na obličeji se vám udělají pupínky, vaše tělo se mění a vy dospíváte. Pochvaly už vlastně žádné nedostáváte, ale moc po nich toužíte. Chcete slyšet:
„Ty si krásná/krásný“
„Jsi chytrá/chytrý“
nebo „Jsi úžasná/úžasný“
Začínají vám chybět a vy si začnete připadat špatně. Protože když nedostáváte pochvaly nejste hodní, jste zlí.
Dodneška si pamatuji, jak jsem se asi v šesté třídě zhroutila. Tohle na mě naprosto dolehlo. Připadalo mi, že mi nikdo nevěří, a že se ze mě stalo špatné dítě. Pořád jsem jen slyšela:
„No, Lucinka umí lépe zpívat než ty. Měla by ses víc snažit.”
„Vidíš? Eliška umí namalovat psa lépe než ty. Je prostě v tomhle ohledu lepší.”
„No a malá Kristýnka dostává samé jedničky. Jak to, že ty máš dvojky?”
Pořád dokola a dokola. Byla jsem z toho frustrovaná. Byla jsem na*raná. Vzpomínám si, že tehdy jsem lezla rodičům do zadku, abych je donutila mě pochválit. Umyla jsem nádobí a zametla jsem. Učila jsem se, abych byla lepší, ale pořád jsem neslyšela to, co jsem potřebovala.
A jednou se pomyslná sklenice naplnila až po hrdlo a při jedné hádce jsem to všechno vychrlila ven. Máma se na mě koukala jako na blázna.
„Co čekáš? Že tě budu pořád chválit?”
Ano, čekala jsem to. Moc jsem si to přála, protože pocit ,,hodného” dítěte mi chyběl. Nechtěla jsem nic jiného než být chválena.
Nakonec to dopadlo tak, že mě další týden chválila. Za každou maličkost a první dva dny jsem se v tom vyžívala. Užívala jsem si ten pocit „hodného a šikovného dítěte”
Po čase jsem si ale všimla, že mámina pochvala nevychází od srdce, ale jen z úst. Začala to říkat automaticky bez významu. V tu chvíli to pro mě ztratilo smysl. Máma mě přestala chválit a já jsem od pochval upustila.
Až do nedávna…
Vždycky jsem byla dítě, kterému šlo všechno, co se týkalo drobného tvoření rukama. Dokázala jsem šít, splétat náramky z bužírek a všechno možné z gumiček. Jednou se dostal mi do hlavy nápad, začít šít. A když máma našla ve sklepě staré závěsy bylo to pro mě, jako volání z nebes. Byly tmavě modré z Ikei a rodičům před lety visely v ložnici.
Udělal jsem si střih na volnočasové kalhoty s vysokým pasem a začala jsem šít. Koukala jsem se u toho na filmy a zjistila jsem, že mě šití opravdu baví. A tak jsem šila, přešívala, zašívala, zakládala, párala a tvořila. Strávila jsem na nich každé odpoledne asi tři dny, když jsem si je poprvé oblékla byla jsem z nich nadšená. Moc se mi líbily a v tu chvíli jsem zatoužila po pochvale. Dostala jsem chuť být pochválená.
Šla jsem se do obýváku ukázat mámě. Už jsem se těšila na to překvapení a pochvalu. Něco ve smyslu:
„Moje dcera si ušila sama kalhoty a jsou úžasné. Vypadá v nich dobře. Moc jí sluší. Bože, já mám tak šikovnou dceru.”
Ve skutečnosti. Prohlédla si mě od hlavy k patě a řekla:
„Proboha, co to máš na sobě? Vypadáš strašně.”
Spadla jsem ze svého růžového snového obláčku tvrdě na beton.
Otočila jsem se a odešla. Koukla jsem se do zrcadla a na malý moment jsem viděla ty kalhoty, jako něco naprosto odporného, co patří do popelnice. Pak jsem si vzpomněla na ty dlouhé večery u filmů s jehlou v ruce. Na tu čistou radost, když jsem se naučila šít tak, aby stehy byly rovné a pravidelné.
Nemůže mě soudit.
Jak vůbec po člověku můžu chtít pochvalu, když vůbec neví, kolik s tím bylo práce? Já jsem se nadřela na každém stehu. Tyhle kalhoty jsem vymyslela podle sebe, podle svojí postavy. MĚ se moc líbí, a to je nejdůležitější.
Ani nevíte, jak krásný je to pocit, když zjistíte, že to jediné, co můžete udělat je pochválit se sami. Poděkovat si za to, co jste dokázali.
A tak vás prosím. Chvalte se. Říkejte si to nahlas každé ráno před zrcadlem. Říkejte si, jak jste úžasní, dokonalí a překrásní. A pokud jednou za čas zatoužíte po pochvale tak si ji řekněte sami. Pokud i to nestačí, tak se nebojte vždycky se najde někdo, kdo vám od srdce řekne, že jste nejlepší.
Skutečně se však můžete pochválit jenom VY SAMI a až na to přijdete, změní se vám celý svět.
Čtěte, pište, milujte a hoďte cizí pochvaly za hlavu.
S láskou Bee
PS: Četli jste příběh o kalhotách. Pokud je chcete vidět, tak sledujte můj instagram, kde nám v plánu vám sdílet fotku. Instagram: @julls_world
PS2: Fotka z náhledu je tři roky stará a vyfotila jsem jí v Maroku!
V tomto musím říct, že mám štěstí a v rodině a přátelích mám hodně velkou podporu 🙂 Pokud udělám něco, co se jim líbí, tak se mi často dostane pochvaly, pokud jde o něco, co jejich oku nesedí, tak mi to taktéž řeknou 🙂 Je pravda, že hodně často mi to otevře oči a snažím se zamyslet, co by bylo fajn příště udělat lépe. Ale jsou věci, u kterých je třeba, aby se člověk pochválil a poplácal po rameni sám. Moc pěkně napsaný článek!
Tak teď jsem našel něco, co máme společné. Popravdě se vždycky snažím, aby mě někdo pochválil. Ono je to lepší – ať v rodině, tak v práci. Jak možná víš, dělám průvodce na památkách a tudíž se často s pochvalami setkám, protože mluvíme prakticky hodinu v kuse a snažíme se je zaujmout. A stejně tam jsou lidi, co Ti pak vyčtou jakoukoli blbost. Ta práce Tě ale samozřejmě hodně baví i díky těm pochvalám…
Přeji Ti, ať jich v životě slyšíš co nejvíc a víš co? JSI SKVĚLÁ BLOGERKA!
Mockrát děkuju za milá slova:)
Jo, tohle znám. Lidé se často neumí vcítit do druhého a nevidí, že si člověk dal s něčím práci a má z toho radost. Vidí jen ten výsledek, který třeba není podle jejich představ a člověka shodí. Vždycky mě jako malou hrozně mrzelo, když jsem přišla s nějakým nápadem a hned mi ho všichni zkritizovali. A když už mě chválily učitelky ve třídě, tak mi to zase dala sežrat třída. Přijde mi, že některým lidem vadí, když si člověk zdravě věří a chtějí mu to sebevědomí co nejvíc podkopat. Žádné pochvaly, hlavně aby se necítil dobře. Je to smutné, člověk si zaslouží chválit. (samozřejmě, když je pochvala na místě). 🙂
I am Lenka
S tím mou jedině souhlasit. Sama jsem zažila něco podobného.
Jéje… Pochvaly jsou důležité a je jich bohužel málo. Moc dobře to znám a pak člověk vyroste s menším sebevědomím 🙁
Krásný zamýšlející článek. A souhlasím 🙂
FIT MADDIE
Moc krásně jsi to napsala a souhlasím s tebou. Jako malá jsem to takhle nevnímala, spíš až nedávno přišly ty dny, kdy jsem si připadala tak hrozná a všechno, co dělám a celý můj život se mi zdál zbytečný. Naštěstí mám mamku, která při mě vždycky stojí a bude stát a já při ní ❤
Ale myslím, že takhle se někdy musí cítit každý člověk. Vystihla jsi to a opravdu krásný blog.