Život se skládá z malých radostí. Tady je mých třicet:)

1. Když si můžu ráno přispat
2. Cvičení jógy
3. Kafe, hrnek kapučína s našlehaným mlékem
4. Když najdu v obchodu s oblečením věc, která mi skvěle padne a není drahá
5. Běhání v přírodě
6. Učení se angličtiny (i když mám chuť občas tu učebnici spálit nebo ji roztrhat na kousky)
7. Chození na procházky do přírody
8. Teplý pečivo k snídani
9. Nádherný čerstvě upečený máslový kroasant
10. Dělání náramků z korálku a všechny takové věci
11. Celý odpoledne u filmu v posteli
12. Focení, jak přírody, věcí, lidí i sebe
13. Vaření jídla v kuchyni s hudbou na plné pecky
14. Tancování
15. Kreslení
16. Zpívání ve sprše
17. Čtení knih v knihovně i doma
18. Vůni nových knih
19. Plavání, protože miluju vodu a jsem mořská víla
20. Lilie
21. To, když potkám po delší době kamarádku, kterou jsem u dlouho neviděla
22. Marocký čaj s mátou
23. Nějaká událost o které jsem neměla tušení. Překvapení.
24. Jakákoliv kvetoucí květina v mém pokoji
25. Moje kamarádky a jejich šílenosti
26. Když se moje máma rozesměje až tak, že jí slyší všichni lidi kolem
27. Volné dny, bez televize, mobilu, internetu. Jen s kamarády a rodinou
28. Když najdu příběh, který si zamiluju a další rok zjistím, že už ho znám nazpaměť tak, že ho svým kamarádkám dokážu odříkat z paměti
29. Když mi není dobře nebo jsem jenom líná, jak za mě máma všechno uklidí (taky jí za to večer udělám kafe a občas koupím nějaký ten dort, protože vím, že to se mnou není jednoduchý)
30. Návštěvu knihkupectví (ale jen návštěvu, takže chodím mezi regály beru knihy do ruky a když se mi nějaká zalíbí prostě ji začnu číst, až si ji nakonec koupím)

A co Vám udělá radost? Našli jste se v  mém seznamu?

ČTĚTE, PIŠTE, MILUJTE A SLEDUJTE MĚ VŠUDE

S láskou Bee

Co je to vlastně štěstí? Myslím, že tohle nikdo moc neví. Víte to vy? Víte, co je to štěstí?

Dlouho mým hlavním cílem bylo štěstí. Pak jsem si přečetla citát:

,,Štěstí je cesta, ne cíl.”

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Můj hlavní cíl přestal existoval a já byla na začátku. Úplně na začátku. Vůbec jsem to nechápala. Mým hlavním cílem je být šťastná! Být svobodná a dělat si co budu ten den chtít.

Snila jsem o velkých věcech.

Pak jsem si přečetla článek o štěstí a tam se dozvěděla, že štěstí nosíme jen v sobě. Že ho nemůžeme najít v cizině nebo s nějakou jinou osobou. Štěstí nosíme uvnitř sebe! Každý zvlášť a každý jiné štěstí.

Chvilku jsem byla naštvaná a myslela si, že je to naprostá blbost. Proč bych měla být šťastná teď? Teda, chci být šťastná teď, ale jak to mám asi udělat? Vždyť já se vidím na horách, kde je malá chaloupka, kterou máme s přítelem pronajatou a každé ráno se budíme s nádherným výhledem na hory. Celý den chodíme po horách, nebo je jen sledujeme z chaloupky. Večer opékáme buřty venku nad ohněm.

Sakra! Už jenom při té představě se usmívám od ucha k uchu. Pak představa zmizí a já nic necítím.

Ale nedávno jsem našla kousek svého štěstí a já vám chci trochu poradit, abyste i vy našli to své.

Můj minulý článek ,,Malé kouzlo a fáze bez energie” mi vykouzlil úsměv na tváři. Ten den se stalo takové malé kouzlo, ale druhý den zase nic. Úsměv i štěstí bylo pryč.

Pak jsem v autobuse potkala svoji kamarádku, kterou jsem už dlouhou dobu neviděla a celou cestu domů s ní prokecala každou vteřinu. Měla tolik zajímavých historek a nápadů, že mě prakticky nepustila ke slovu. Smáli jsme se spolu na celý autobus a já byla šťastná. Vůbec teď nechápu, proč jsem se sní přestala stýkat.

Přišla jsem večer domů a máma mi upekla domácí bezlepkový chleba, který miluji. A já za večer snědla půlku a s mámou seděla u televize, až do noci u filmu. Štěstí!

Jiný den jsem zašla do kavárny a objednala si jako vždycky. Cappuccino a croissant. Když mi přinesli kávu, měla jsem na kávě udělané srdíčko.  Takové to v té mléčné pěně. To se mi ještě nikdy nestalo a to kafe mi chutnalo ještě víc než obvykle. Celý den jsem měla na tváři úsměv.

Myslím, že štěstí opravdu nosíme v sobě. Nazvala bych to možná i radostí. Někdo čte rád knížky, někdo chodí na procházky, někdo si hraje s dítětem na schovávanou nebo někdo jde rád na oslavu. Každý máme rád jiné věci, tak proč je neděláme? Proč neděláme věci u kterých jsme šťastní? Proč dáváme přednost něčemu jinému?

Tímto vás chci takzvaně lidově ,,nakopnout” do akce. Co vám dělá radost? Ale takovou tu opravdovou, která jde přímo ze srdce. U které se automaticky usmíváte.

Je to osoba? – Buďte s ní častěji. Jděte se spolu projít, nebo něco jiného.

Je to místo? – Tak tam běžte. Je to v zahraničí a co vám brání tam jet? Opravdu vám něco brání nebo je to jen strach?

Je to věc? – Kupte si ji ,pokud to jde. Dejte si ji doma na viditelné místo a pokaždé se na ní podívejte, když kolem ní projdete.

Štěstí nosíme každý uvnitř sebe, ale i ostatní ním ho můžou kousek dát. Tak berme.

Běžte a buďte šťastní!

Čtěte, pište a milujte

S láskou Bee

Znáte takový ten divný pocit, kdy jde všechno do hajzlu? Takové to období, že když na něco sáhnete hned to pokazíte? Máte mizernou náladu. Špatně spíte. Jídlo a život vás přestali bavit. A ať se snažíte jakkoli nemůžete se z toho dostat?

Takový je asi můj poslední týden. Jsem bez energie a duševní síly. Celý den sedím ve škole a když už se dostanu domů jediné co udělám je, že si lehnu a spím. Ale jak to vyřešit?

Já tvrdím, že všechno co se má stát, se stane. Ať je to dobré nebo špatné. Potkáte člověka, který Vám je souzen. Každá věc i maličkost Vám může změnit život o 365 stupňů. A Váš život se může změnit během jednoho dne.

Dneska jsme ve škole končili naštěstí dříve, takže jsme už v jedenáct mohli být na čerstvém vzduchu. Už asi týden jsem nenapsala článek ,chybí mi to. Skoro vždy když píšu, tak jedu pryč z domova. Asi kvůli inspiraci.

Moje psací místo je v knihovně na Andělu v Praze. Je tady takové první patro, na kterém jsou stolky s výhledem dolů na regály s knihami a kolem je to prostě okouzlující.

Jako, kdyby tohle místo mělo v sobě nějaké kouzlo. Když píšu článek, tak ho píšu od srdce a přiznám se, že někdy prostě na to psaní nemám náladu a ani žádný nápad nepřichází, tak prostě sejdu dolů pro nějakou knihu, kterou si tady v klidu můžu číst a popřípadě si jí potom půjčit i domů.

Můj obvyklý společník v knihovně bývá kelímek s kávou. Popřípadě něco sladkého.

Jak už jsem říkala, mám zrovna svou ,,bez energie” fázi. Přiznám se, že ani do té knihovny se mi vůbec nechtělo. Proto, jsem celou cestu autobusem měla sluchátka a kapucu přes hlavu. Na sobě jen džíny a tenisky.

No a takhle si jdu ke knihovně a na křižovatce mě s bohoušem (kapucí) na hlavě zastaví pán. Sundavám sluchátka. Párkrát jsem ho tady už viděla. Je to budhista a prodává knihy.

Jak to říct, chodím na jógu, znám zákon přitažlivosti, všechno kolem toho a když tohle o životě víte, je docela těžké potkávat lidi se stejnými názory.

Takže moje fáze se najednou změnila na úsměv a stáli jsme tam asi deset minut. Pořád povídali a nakonec mi nabídl knihu. Kniha se jmenuje ,,Život pochází ze života” a napsal jí duchovní vůdce. Neváhala jsem a koupila si tuto knihu do své knihovny. Zatím jsem ji nečetla, ale myslím, že bude skvělá.

Celou cestu do knihovny jsem měla úsměv na tváři. Opravdu jsem se usmívala jako měsíček na hnoji. A teď sedím v knihovně u svého stolku a píšu, pro vás svoje kouzlo co se mi dneska stalo. ,,Bez energie” fáze zmizela a já se teď pořád usmívám, jsem nabitá energie a svět je zase růžový.

Někdy prostě jen potřebujete kouzlo, aby se všechno v dobré obrátilo.

S láskou Bee

PS: Chystám pro vás článek o knize ,,Továrna na sny” od Anie Songe a o knize ,,Sama sobě majákem” od Kate Rezkové. Na ,,Minimalismus” od Martin Bechyňové si budete ještě muset počkat:)

Zdravím všechny!

Řekněme si to upřímně, každý se jednou za čas potřebujeme vyzpovídat. Někdo chodí do kostela, někdo to řekne kamarádce nebo kamarádovi. Já to řeknu sama sobě.

• PROČ?

Víte, že ani nevím? Někdy si to prostě potřebuji říct nahlas, abych rozuměla tomu, co si vlastně myslím. Docela často se mi stává, že v hlavě mám tolik věcí. Na nákupu musím koupit máslo a ovoce. Musím dočíst tu knihu, protože už mi jí knihovna nepůjčí znovu. A navíc nesnáším nedočtené knihy! Do školy mě čeká seminárka. Slíbila jsem si, že budu chodit běhat, ale kdy? Co je důležitější? Běhání, dočtení knihy nebo snad seminárka?

• KDY?

Asi nejvíc, když jsem naštvaná. To si to prostě musím říct, jaká je to kráva a proč. To tu pusu nezavřu. Je to fajn. Podle mě je špatně, když to někdo drží v sobě, a pak to jednou bouchne. Já si to řeknu, jako kdybych to říkala někomu jinému, za chvíli se uklidním a je mi mnohem lépe než předtím.

Potom si povídám sama se sebou, když se potřebuji přesvědčit. Přesvědčit samu sebe o něčem. Třeba článek na blog. Sama se sebou vždy mám debatu o tom, jak by měl vypadat, co by v něm vlastně být mělo, náhledový obrázek, vlastně obrázky všechny a kolik slov například. Taky si sama se sebou dobře pokecám, když jsem něco udělala špatně.

Například dnes, jsem zapomněla v ložnici zavřít okno a když jsem se vrátila, byla tam kosa. Spala jsem ve svetru, v teplácích a chlupatých teplých ponožkách na nohou. To jsem si ráno říkala, jak jsem na to mohla zapomenout. A třemi větami si řeknu něco takového:

,,Fajn, ponaučení pro příště, vždycky, když odcházíš z bytu zavři všechna okna. Klidně si to napiš vedle vstupních dveří, protože jsem si skoro jistá, že příště na to zase zapomeneš!”

• KDE?

Nejraději v kuchyni. Třeba při vaření. To si zpívám, tancuji a občas si třeba říkám úžasný nápady na knížky, popřípadě články nebo e-booky, seminárky a tak. Teď mě třeba napadlo, že to není zase tak šílené, jak jsem si myslela. Většina lidí si píše deník a píše svému deníku jako kamarádce. Já to říkám taky sama sobě jako kamarádce:)

• CO NA TO OSTATNÍ?

Myslím, že je jim to docela jedno. Když jsem s lidmi tak samomluv nejsem. Kamarádky to ví a jsou docela v pohodě. Rodiče to zvládají, vědí, že jsem tak trochu divná, protože zpívám všude možně po bytě a když si občas něco říkám, tak to ignorují. Což je někdy vtipné. Třeba nedávno jsem mámě říkala o přednášce, na kterou půjdu v pátek, když jsem zaznamenala, že si máme čte časopis, nedalo mi to.

,,Mami? Posloucháš mě?“

,,To celou dobu mluvíš se mnou?“

Takže asi tak…

• DŮVOD?

Těžká otázka. Většina lidí si může myslet, že se cítím sama, a proto mluvím se sebou. Opak je pravdou. Mám kolem sebe tolik lidí, ale každý jsme jiný. Každý máme svůj vlastní názor, a proto jim to neříkám. Měla jsem tolik životních zkušeností a přečetla jsem tolik knih o podnikání, že mluvím prakticky jen o něm. A to se nedá poslouchat. Já to slyšet potřebuji a ostatní to buď nezajímá anebo si myslí, že je to blbost a nemá to budoucnost. A proč se bavit s někým, kdo vám na konci řekne, že je to k ničemu a že to nedokážete?

Chtěla bych vědět, jestli se mezi mými čtenáři najde nějaký člověk, který občas musí mluvit sám se sebou. Tak co, jsi tu?

 Čtěte, pište, milujte a sledujte můj blog

S láskou Bee