Pád aneb anorexie během okamžiku

Viděly jste to někdy z druhé strany? Vy vidíte slabé tělo i slabou duši. Někdo vidí kosti, jasně bílou a průsvitnou kůži. Jídelníček ve kterém prakticky nic není. Jak to vlastně vidí holky na druhé straně?

Nedávno se mi podařilo na pár měsíců nahlédnou do světa, který v poslední době je mladým dívkám velice dobře znám. Nechci abyste si mě představily jako chodící kostru. Ne, taková jsem nebyla, nejsem a nikdy nebudu. Nicméně mě anorexie okouzlila natolik, že jsem jí i na těch pár měsíců naprosto propadla. Z mého pohledu bych to označila spíš na takový začátek této nemoci, i když i to stačilo na odstranění pěti kilo. Byla tam startovací čára a věřte mi, že jsem jí chtěla co nejrychleji proběhnou.

Zarazily mě, ale mí přátelé a rodina, ale nejvíce já sama. Zvážila jsem, co je pro mě nejdůležitější a co chci v budoucnosti. Čáru jsem nepřekročila, ale popravdě stačil jen kousek. Jen malá chvíle a Ana (anorexie) by měla další dívku ve svých spárech. Dneska se chci s vámi podělit o svůj příběh. Něco vám předat, varovat a snažit se  jí zabránit odchytávat další dívky.

Můj příběh. Vždy jsem měla problémy s váhou. Ne jako úplně jenom s váhou. Měla jsem a mám zdravotní problém zvětšeného střeva, které propouští všechny potřebné látky z těla ven. Měla jsem tedy vždy větší bříško. Máma tomu říkala, že mám ručičky jako hůlčičky a břicho jakoby nebylo. Bohužel děti ve škole to viděli jinak. Viděli jen tlustou holku a nebáli se mi to dát jasně najevo. Přestoupila jsem na jinou školu. Výsledek rozhodně lepší, ale jejich pohledy občas mluví za vše. Rozhodla jsem se s tím něco dělat. Začala jsem cvičit. Běhat, jezdit na kole, posilovat a častěji chodit. Nepomáhalo to. Byla jsem silnější, bylo mi lépe, ale břicho pořád stejné. Ještě doteď si pamatuji jak jsem měla deprese z toho jak vypadám. Brečela jsem na doma záchodě a myslela si, že mě nikdo nikdy nebude mít rád.

Jednou jsem na Instagramu našla fotku hubené holky mě se moc zalíbila. Měla krásné tělo. Ploché bříško, mezeru mezi stehny, zadek a prsa. Byla v mých očích naprosto dokonalá. Chtěla jsem vypadat jako ona. Dole v popisku měla napsáno anorexie. Koukala jsem na to tak zvláštně. Ta dívka byla moc krásná, žádné kosti z ní netrčely, jak jsem si myslela. Na Instagramu jsem si našla dalších spousty profilů a ty holky se mi začaly líbit čím dál víc. Měly něco, co já jsem tak moc chtěla mít a oni mi nabízely cestu. Špatnou cestu, ale přesto cestu.

Pak to bylo jednoduché stačilo jen na internetu napsat anorexie a našlo mi to tisíce blogů, obrázků a videí. Stačilo si jich jenom pár rozkliknout a anorexie mě už držela za ruku. Byla jsem aktivní. Všechny blogy jsem četla. Zkoumala diety a cvičební plány. Dokonce jsem se koukala i na hladovky.

Ze dne na den jsem omezila dávky jídla a začala posilovat více než kdy dřív. Pořád jsem stále nabírala nové informace. Nové cvičební plány a nové rady co jíst a co ne. Koukala jsem se na fotky hubených holek a měla to jako velkou motivaci. Po zhruba měsíci, kdy už jsem viděla na své váze nějaký ten úbytek jsem přešla do dalšího extrému. Nechala jsem se přesvědčit o tom, že když se budu koupat v ledové vodě 45 minut zhubnu. Proto jsem každý druhý den zalezla do vany s kostkami ledu a snažila, aby to pro moje tělo nebyl takový šok. Moje tělo vždy šílelo, ale já jsem se vždy donutila do té vany vlézt a naopak z ní vylézt až po vypršení časového limitu.

Pro moje dobro jsem začala mít starosti s učením a moji rodiče nademnou stáli a kontrolovali vše, co se školy týkalo. Na ledovou vanu později nezbyl žádný čas. Snažila jsem se si tu vanu nějak nahradit, proto mým dalším extrémem byla hladovka. Jsem docela milovník jídla, takže jen jedno nebo dvoudenní hladovka. Nicméně i ta stála za to. Jeden den nejíst, a pak sníst všechno co je v lednici najednou.

Přesně takhle jsem mučila sama sebe celé dva měsíce. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem z toho měla obrovskou radost. Byla jsem na sebe hrdá, že dokážu nejíst. Na to že cvičím a pořád se držím. To je to co mě nejvíce mrzí. Přesvědčila jsem sama sebe, že dělám něco dobrého. Že si pomáhám od posmívání a dalších věcí, které mě trápily.

Další extrém bylo počítání kalorií. Mohla jsem za den sníst třeba jen 300 kalorií. Pro porovnání dospělá žena má sníst něco kolem 2000 kalorií. Takže jsem jedla opravdu jako malé dítě. Občas si dala ledovou vanu společně s hladovkou a každý den se trápila namáhavým cvičením. Dnes se divím jak jsem to v té době mohla vůbec zvládnout.

Další extrém nad kterým jsem docela dlouhou dobu přemýšlela byla hladovka na několik dní. Pořád  jsem o ní ale jen přemýšlela. V tuhle chvíli si myslím, že moje podvědomí vědělo, že dělám špatnou věc a snažilo se mě zastavit. Pak jsem našla druhou stranu. Našla jsem článek o tom jak je anorexie nebezpečná a že jí podléhá stále více lidí. Když jste vyhublá na kost, přestane vám menstruace a vy nemůžete mít děti. Budete slabá a pořád unavená. Navíc přestanete růst a vyvíjet se.

Na Anu jsem přišla jako 13-ti letá dívka. Zrovna ve vývinu. Nenáviděla jsem sama sebe za to, že měřím 160 centimetrů a moc jsem chtěla růst dál. Bylo mi jasné, že když začnu dělat něco horšího než dělám teď, nebudu růst a vážně poškodím své zdraví. Sakra i to co jsem dělala mě mohlo ohrozit. Svěřila jsem se s anorexií své kamarádce. Která mi hodila záchranné lano a přitáhla mě zpět na pevninu. Pryč od zlé anorexie, která mě málem dostala.

Tímto článkem vás rozhodně nechci přivést k anorexii. Ohrozíte své zdraví na té nejvyšší možné úrovni. Nechci aby tohle vzal někdo jako návod na hubnutí!!! Nestojí to za to.

Nebyla jsem na tom až tak hrozně fyzicky, ale psychicky jsem byla úplně v prdeli. Dnes je to už nějaký ten měsíc a už je to vlastně skoro půl roku, co jsem začala normálně a zdravě žít. Nicméně mi občas hlavou proběhne myšlenka, že to jíst nemám. Že je to moc kalorické a že po tom přiberu a budu tlustá. Přiznám se, že ještě do teď se občas kouknu na nějaké sušenky a kontroluji kalorie. Jestli jich nemá moc a kolik to obsahuje tuku.

Myslím, že jakmile se do toho jednou namočíte, už nikdy nebudete úplně čistí. Pořád někde ve skrytu duše bude stránka, která se vám občas připomene. Myslím, že se toho ani jednou pro vždy zbavit nejde. Ale dá se s tím bojovat!

Chtěla bych říct, že tohle mé období vlastně začalo jen názorem a pár hnusnými větami od ostatních lidí. Nechala jsem se ovlivnit.

Na závěr bych upozornila mladé holky na to, že je to jenom malý krok a už padáte. A sami se zastavit nedokážete. Dnes tím trpí hodně dívek, protože je okolí srovnává s ostatními. Porovnáváme se i my sami s těmi hubenými, hezkými, a povahově skvělými osobnostmi. Já to dělám také ,ale už ne v takovém měřítku. Zastavte se prosím a mějte rádi sami sebe takový jací jste. Jestli se vám něco nelíbí tak to změňte, ale co nejpříjemnější a nejlidštější formou co nejvíc to půjde:)

S láskou vaše sebemilující Bee