Náš malej Drak #okamzikstesti

Neznám nic lepšího než zvířata. Od malička jsem s nimi vyrůstala a chovala k nim úctu.

Ano, bylo tu pár chvílí, kdy jsem je honila, tahala je za ocas a občas i nadávala. A přiznávám to.

Teď však v tomto článku jde jenom o to hezké.

Naše rodina jsou kočkomilové. Teda celá ženská linie, muži nedokáží pochopit, jak moc je kočka úžasná.

Každému člověku bych přála, aby si zažil chvíli, kdy v ruce drží čerstvě narozené kotě. Tohle se mi povedlo tenhle rok v dubnu. Byl to tak nádherný pocit, bohužel ani jedno z koťat nepřežilo.

Následovala další várka v srpnu a ze čtyř přežilo jedno jediné.

Ta nejčernější kulička, která byla ze všech nejmenší a nejhubenější. Ta jediná přežila. Bohužel jsme po pár měsících zjistili, že to není TA kulička nýbrž TEN kulička a začalo se debatovat o jménu.

Moje teta vymyslela jméno PEPA, no a já myslela, že mě omejou.

Protože Pepa byl můj spolužák a přiznejme si, že bych na kočku chtěla volat: „Pepo, pojď domů, připravila jsem ti nášup.“

Následně jsme ho pojmenovali PEPÍNO, podle mě o nic lepší.

Z malého škvrněte, který se pořád schovával za máminým zadkem vyrostl půlroční kocourek. Kocourek proto, že skoro vůbec nevyrost. Pořád je to ta malá chlupatá kulička.

I když na první pohled vypadá roztomile uvnitř je to ďábel.

Ďábel, který se v noci prohání po všech patrech a u toho dupe jako slon.

Ďábel, kvůli kterému jsem přišla už asi o tři punčocháče, protože se mu líbily.

To je tak, když přijdete domů, ohřejete si večeři, pustíte si svůj oblíbený seriál, a pak se podíváte, jak Pepíno leží na koberci a kouše vaše nejoblíbenější punčocháče.

Abych se přiznala, tak mi připadá, že i boty vypadají trochu okousaněji než předtím. Dokonce už týden hledám druhou botu od bílých tenisek a pořád jsem ji nenašla!

S mámou jsme se rozhodli, že mu začneme říkat DRAK. Proč zrovna tak?

Protože obě milujeme komika Karla Hynka a ten v jednom výstupu použil: „hej draku?“

S mámou jsme leželi smíchy a byly jsme úplně mimo asi pět minut, takže teď vždycky, když řekneme „Draku“ obě se usmíváme, jako měsíček na hnoji.

No a víte, přes všechny tyhle věci, přesto jak dupe a kouše všechno na co přijde se mi dneska stalo něco úžasného.

Vrátila jsem se z práce, vyšla jsem do patra a nahoře na podestě se rozvaloval náš černej DRAK s hnědýma očima. Koukal se na mě jako neviňátko. Tak jsem ho pohladila a on začal příst.

Teď to možná lidi nechápou, ale já ho slyšela příst poprvé v životě. Opravdu.

Předl, nechal se pohladit, válel se po koberci a já se smála. Pak ho to nejspíš přestalo bavit, a tak se zvedl a odešel.

Ale já jsem teď ráda i za těch pět minut, kdy jsem slyšela toho malýho prcka příst.

Přišel okamžik štěstí a já teď sedím u počítače, abych vám řekla, že zvířata jsou naši nejlepší přátelé. Važme si jich a chraňme je.

Čtěte, pište, milujte a ochraňujte zvířata

PS: Drak je tak rychlý, že se nenechá vyfotit, takže na náhledu máte jinou kočku:)

PS 2: Jak se vám líbí nová rubrika? Pokud máte nějaké vtipné okamžiky, klidně mi je napište nebo je sdílejte pod hastagem #okamzikstesti

Kafe #okamzikstesti

Jedu domů tramvají. Teda k tátovy. Na víkend.

V tramvají se v pátek večer tlačí mnoho lidí a člověk se nemůže ani pohnout, aniž by do někoho vrazil.

V tramvaji je teplo, i když venku je asi pět stupňů nad nulou.

Poslouchám hudbu ve sluchátkách a po týdnu plném testů a učení už se moc těším na víkend. Zítra jdu na brigádu, ale tam chodím ráda.

Už rodičům píšu, kde jsem a kdy dorazím, aby věděli, co a jak. 

Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji, jak mi pára stoupá z úst. Už je zima. Polovina listopadu pryč a stejně jsem každý den unešená, jak na začátku naší ulice sousedovi kvetou růže. V takové zimě jsou tak krásné a plné barev.

Sleduji, jak už v šest hodin je tma. Lampy září a osvětlují noční život v centru Prahy.

Dojdu k nám ke domovním dveřím a zvoním. Náhle mi mobil brní na znamení příchozí zprávy a v ní od táty:

“Dáš si kafe?”

Uvnitř něco zarachotí a z reproduktoru se ozve tátův hlas, jestli je dole otevřeno. Zatlačím na kliku a tu snadno otevřu. Už chci jít, ale najednou si vzpomenu.

“Jo a tati? Dám si kafe, děkuju.”

 Kolem vchodu po chodníku prochází slečna. V červeném kabátě a baretu s hnědými vlasy. Slyšela mě. Střetneme se pohledem a usmějeme se na sebe. Ona projde a zmizí za rohem Dveře za sebou zabouchnu. Nemůžu se přestat uculovat a smát.

Malý okamžik štěstí, když se na vás někdo upřímně usměje a ještě, když ten pocit štěstí souvisí s kávou.

Čtěte, pište, milujte

S láskou

Závist

Záviděly jste někdy?  Já se přiznám a řeknu, že ano. A moc dobře vím, že závist není dobrá vlastnost.

Nicméně jsem si nemohla pomoct. Záviděla jsem už od mala. Už jako malá
holčička. Začala jsem, jakmile si Kačka přinesla do školu tu nejkrásnější
panenku, jakou si jen dokážete představit. Měla obrovský oči a krásně dlouhé, blond vlasy skoro až na zem. Měla na sobě baletní obleček a krásný střevíčky. Moje barbí s mikádem hned upadla do zapomnění.

Potom, když už jsem byla větší jsem záviděla kapesné. Dlouho jsem patřila
mezi ty děti, které kapesné nedostávaly. To, že si ostatní mohli koupit zmrzlinu a já stála v koutě. Ti, kteří to zažili, vědí, jak špatný je to pocit.

Continue reading →

Pochvaly ovlivňují náš život

Už od malička jsem my lidé byli vychováváni tak, abychom poslouchali.

Když jsme udělali něco správně dostali jsme odměnu. Nemusela to být odměna fyzická, někdy jen stačilo: „Ty si ale hodná holčička/chlapeček.”

To nám stačilo a my jsme byli schopni udělat cokoliv, abychom v očích ostatních lidí byli ty „hodné děti”.

Když jsme, však udělali něco špatně nebo jsme to neudělali dost rychle, stali jsme se „zlými”

Nikdo nechce být zlé dítě! Tak se snažíte být, co nejlepší a dostat, co nejvíce pochval.

A tak čas plyne a vy rostete. Už umíte chodit, sami jíst, zavazovat si tkaničky, číst, psát, počítat. Začínáte si všímat, že už to není jako za starých časů. Tehdy stačilo udělat jeden krok a byly jste nejlepší. Teď jich uděláte za den mnohem více, ale žádná pochvala nepřichází.

Rostete dál a dál. Na obličeji se vám udělají pupínky, vaše tělo se mění a vy dospíváte. Pochvaly už vlastně žádné nedostáváte, ale moc po nich toužíte. Chcete slyšet:

„Ty si krásná/krásný“

„Jsi chytrá/chytrý“

nebo „Jsi úžasná/úžasný“

Začínají vám chybět a vy si začnete připadat špatně. Protože když nedostáváte pochvaly nejste hodní, jste zlí.

Continue reading →

Mezinárodní vztahy a Dívka se psem

Budu vám vyprávět pohádku.

Bylo, nebylo…

Byla jednou jedna dívka, která se rozhodla, že začne chodit na brigádu do knihkupectví. Na konci léta šla domů z deseti hodinové směny. Byla unavená a už se moc těšila domů. Když však přišla domů zjistila, že musí ještě vynést plasty do kontejnerů, protože se snaží recyklací šetřit naši planetu. Když šla zpátky, všimla si, že ve tmě na druhé straně je dívka se psem. Očividně byla zmatená. Potom na ní zavolala, přeběhla ulici a naší dívce říkala něco cizí řečí. 

Dívka se psem se rozhodla to zkusit v angličtině. Naše dívka se však angličtinu teprve učila, ale stejně se jí snažila poradit, jak nejlépe svou krkolomnou angličtinou dokázala. Dívka se psem se chtěla dostat na metro a naše dívka jí popsala cestu. Rozloučily se, ale naši dívku zachvátil divný pocit.

Continue reading →

Přejít k navigační liště