Minimalistická hra? Jdu do toho!

Zdravím všechny! Dneska vám chci říct o jedné skvělé výzvě do které jsem se rozhodla zapojit na celý měsíc. Dneska je 1. a já neznám lepší čas na změnu než na začátku měsíce. Rozhodla jsem se zapojit do Minimalistické hry.

PROČ?

Přiznám se, že s pojmem minimalismus jsem se seznámila už před několika měsíci. Minimalismus je životní styl, který se zabývá předměty v našem životě. V podstatě nám říká, že čím méně věcí máme, tím náš život bude jednoduší a šťastnější. Znamená to, že vlastníte pouze věci, které milujete a které potřebujete. Žádný prostor pro zbytečnosti!

O Minimalistické hře vím již pár měsíců. Nechtělo se mi začínat uprostřed měsíce a potom jsem to odložila na někdy potom. Teď, ale pro mě nadešel čas, kdy mi už žádná výmluva nepomůže. Jdu do toho naplno!

Minimalistická hra je proces zbavování se věcí postupně den po dni nikoli najednou. Je to velmi jednoduché a má jen jedno pravidlo, kterým se řídíte celý měsíc. Je to tajemství, ve kterém celá Minimalistická hra spočívá.

První den vyřadíte 1 věc. Druhý den 2 věci. Potom 20. den vyřadíte 20 věcí, a tak až do konce měsíce.

Prosinec má 31 dní, celkově tedy vyřadím 496 věcí. To je skoro 500 vyřazených věcí z mého života. To je opravdu hodně. Jsem z toho lehce nervózní, ale zároveň se na to těším.

Důvod proč do toho jdu právě teď je velice jednoduchý. Blíží se nový rok a já ho chci začít s trošku lehčím životem. Chci si ten svůj malý svět pročistit a poslat některé věci dál k novým majitelům. Navíc je to skvělá příležitost, jak pomoci nejen sobě k troše jednoduchosti a štěstí, ale zároveň pomoci k tomu samému i ostatním. Navíc, kdy jindy než teď?

KAM VĚCI PŮJDOU?

Rozhodně tu tahle otázka visí ve vzduchu. Zjistila jsem totiž sama o sobě jednu vlastnost, na kterou nejsem moc pyšná. Dokážu věci dát na hromadu s tím, že se jich zbavím. Potom si třeba část rozmyslím nebo mi ta krabice překáží další měsíc v pokoji. To taky bude jedna ze změn, které v této výzvě chci dosáhnout.

Vybrala jsem pár základních míst, kam moje věci poputují. Jsem si ale jistá, že v průběhu objevím nové možnosti a určité vám o nich později povím. Tady jsou ty nejzákladnější.

  • Sue Ryder

Jedná se o dobročinnou organizaci. Možná už o ní dokonce víte. Tady v Praze má několik krásných a kouzelných obchůdků, kde se prodávají skvělé věci za dobrou cenu.

Princip funguje tak, že vy do obchodu donesete věci, které už nechcete nebo nepotřebujete. Berou téměř všechno, např.: knihy, oblečení, nádobí (hlavně sady), šperky, boty, doplňky (pásky, kabelky, peněženky, …) až třeba po dětské hračky. Paní prodavačka si je od vás vezme a potom si je může koupit někdo jiný, kdo obchůdek navštíví. Výtěžek půjde na péči o seniory, což je skvělé.

Pro podrobnější informace o organizaci a o seznamu věcí, které můžete darovat klikněte zde.

  • Diakonie Broumov a Červený kříž

Nemusíte chodit nijak zvlášť daleko. Jejich kontejnery jsou všude. Diakonie má oranžové a Červený kříž zase červené. Potkáte je prakticky dneska na každém rohu. Můžete do nich házet ale pouze oblečení, boty a textil zabalené v igelitových či papírových taškách.

Dovnitř můžou například ručníky, prostěradla, oblečení, boty (svázané páry) a plyšové hračky. Věci se poté třídí a posílají se na pomoc lidem, kteří je potřebují. Do azylových domů, popřípadě i do zahraničí.

Podrobnější informace i adresy kontejnerů naleznete na jejich stránkách: Diakonie Broumov a Červený kříž.

  • Pošlu to dál (známým)

Já sama jsem zvědavá, jestli této možnosti využiji. Týká se spíše konkrétních případů. Nejednoduší, jak si to představit je, že máte doma oblečení, které nechcete, ale vaše kamarádka ano. Tak jí ho dáte a obě máte radost. Je to jednoduché a účinné, ale bohužel nefunguje to u všeho.

  • Recyklace + nový způsob využití

Rozhodla jsem se to brát, jako moje osobní pravidlo. Chtěla bych se vyhnout zbytečnému vyhazování věcí, když existuje jiná cesta, jak je využít. Třeba staré děrované ponožky můžete použít jako prachovku, než je úplně vyhodíte. Zavařovací sklenice na skladování mouky, těstovin, semínek nebo jednoduše místo sklenice na vodu.

Takových nápadů je venku spousta, stačí jen hledat. Někdy se ale stane, že ta věc je rozbitá a je čas ji vyhodit.

  • Koš

Po všech krocích následuje poslední věc, a to je dát to do koše. Některé věci hold recyklovatnejdou. Pak nezbývá nic jiného, než je vyhodit.

Tohle je pro dnešek všechno. Řekla jsem vám, co je to Minimalistická hra a proč do toho jdu. Nakoukli jsme dokonce do Minimalismu jako takového. Nakonec jsem vám řekla, kam věci půjdou až je vyřadím.

Plánuji o hře napsat ještě dva články, takže se máte na co těšit a neváhejte tenhle blog sledovat ať to víte první.

Celou věc budu řešit hlavně na Instagram na mém profilu @julievorlickova. Tam každý den do příběhů přidám fotky, kolik jsem toho vyřadila, co a kam to poputuje. Pokud jste to nestihli tak se nic neděje všechno máte ve výběrech pod názvem Minimalistická hra + navíc krátká videa na IGTV.

Mějte se krásně.

Čtěte, pište, milujte a minimalistickou hru.

S láskou

PS: Pokud se do toho chcete zapojit taky tak jen do toho s #minimalistickahra. Napište svoje příběhy a zážitky. Budu se těšit😊

 

 

 

 

Láskou ji nespoutáš – Atticus

Přiznám se, že nikdy jsem žádné básně nedokázala číst. Nešlo mi to, ničemu jsem nerozuměla a skryté řádky jsem nedokázala přečíst, až jsem objevila tuto knihu.

Tato kniha je plná veršů o lásce. Mnozí z vás se v nich možná najdou, jiní ztratí, a přesně proto je tato kniha tak kouzelná. Každému ukáže jinou cestu.

Láskou, ji nespoutáš (Love her wild) od básníka Atticuse. Tento autor začal přidávat své básně na Instagram, kde si ho zamilovali přes miliony lidí. Nicméně je neznámí. Nikde nezveřejňuje své jméno ani jiné osobní informace. Také na veřejnosti nosí masku. Vydal svou první knihu (Láskou ji nespoutáš) a nedávno druhou, která se k mému neštěstí do češtiny překládat nebude (Dark between stars).

Pokud někdo sledujete blogerku roku, neboli Czech social awards, tak jste ho tento rok mohli vidět. Předával cenu v jedné z kategorií v hotelu Hilton.

Debut roku 2018 ovládl pulty knihkupců a mně proto nemohl uniknout. Do Atticuse jsem se zamilovala hned od prvního verše a nedokázala jsem přestat číst.

Jeho básně mám vyryté hluboko do paměti, možná i na vždy. Tuto knihu jsem četla už asi sedmkrát. Možná jsem ji tolikrát četla i proto, že se dá přečíst za hodinu.

Celá kniha je velice hezky zpracovaná. V pevné vazbě s mnoha černobílými fotografiemi. Překrásnými fotografiemi, které dokáží navodit tu správnou atmosféru. Ať již pozitivní či negativní.

Určitě, co také stojí za to zmínit je různorodost. Každá strana je jiná.

Některé básně jsou napsané ručně, některé na stroji, některé jednoduše na počítači. Kniha je taky doplněná mnoha kresbami.

Myslím, že právě tyto detaily dělají tuto knihu tak jedinečnou.

Tuto knihu miluju a doporučila bych ji každému. Přečtěte si ji. Změní se vám pohled na svět i na lásku.

Dneska je to ode mě všechno. Nicméně brzy čekejte recenzi na knihu Mléko a med od Rupi Kaur. Budu se těšit!

Čtěte, pište, milujte a hledejte mezi řádky.


PS: Mnoho dalších recenzí na knihy, které mě změnily najdete v rubrice KNIHY.

Náš malej Drak #okamzikstesti

Neznám nic lepšího než zvířata. Od malička jsem s nimi vyrůstala a chovala k nim úctu.

Ano, bylo tu pár chvílí, kdy jsem je honila, tahala je za ocas a občas i nadávala. A přiznávám to.

Teď však v tomto článku jde jenom o to hezké.

Naše rodina jsou kočkomilové. Teda celá ženská linie, muži nedokáží pochopit, jak moc je kočka úžasná.

Každému člověku bych přála, aby si zažil chvíli, kdy v ruce drží čerstvě narozené kotě. Tohle se mi povedlo tenhle rok v dubnu. Byl to tak nádherný pocit, bohužel ani jedno z koťat nepřežilo.

Následovala další várka v srpnu a ze čtyř přežilo jedno jediné.

Ta nejčernější kulička, která byla ze všech nejmenší a nejhubenější. Ta jediná přežila. Bohužel jsme po pár měsících zjistili, že to není TA kulička nýbrž TEN kulička a začalo se debatovat o jménu.

Moje teta vymyslela jméno PEPA, no a já myslela, že mě omejou.

Protože Pepa byl můj spolužák a přiznejme si, že bych na kočku chtěla volat: „Pepo, pojď domů, připravila jsem ti nášup.“

Následně jsme ho pojmenovali PEPÍNO, podle mě o nic lepší.

Z malého škvrněte, který se pořád schovával za máminým zadkem vyrostl půlroční kocourek. Kocourek proto, že skoro vůbec nevyrost. Pořád je to ta malá chlupatá kulička.

I když na první pohled vypadá roztomile uvnitř je to ďábel.

Ďábel, který se v noci prohání po všech patrech a u toho dupe jako slon.

Ďábel, kvůli kterému jsem přišla už asi o tři punčocháče, protože se mu líbily.

To je tak, když přijdete domů, ohřejete si večeři, pustíte si svůj oblíbený seriál, a pak se podíváte, jak Pepíno leží na koberci a kouše vaše nejoblíbenější punčocháče.

Abych se přiznala, tak mi připadá, že i boty vypadají trochu okousaněji než předtím. Dokonce už týden hledám druhou botu od bílých tenisek a pořád jsem ji nenašla!

S mámou jsme se rozhodli, že mu začneme říkat DRAK. Proč zrovna tak?

Protože obě milujeme komika Karla Hynka a ten v jednom výstupu použil: „hej draku?“

S mámou jsme leželi smíchy a byly jsme úplně mimo asi pět minut, takže teď vždycky, když řekneme „Draku“ obě se usmíváme, jako měsíček na hnoji.

No a víte, přes všechny tyhle věci, přesto jak dupe a kouše všechno na co přijde se mi dneska stalo něco úžasného.

Vrátila jsem se z práce, vyšla jsem do patra a nahoře na podestě se rozvaloval náš černej DRAK s hnědýma očima. Koukal se na mě jako neviňátko. Tak jsem ho pohladila a on začal příst.

Teď to možná lidi nechápou, ale já ho slyšela příst poprvé v životě. Opravdu.

Předl, nechal se pohladit, válel se po koberci a já se smála. Pak ho to nejspíš přestalo bavit, a tak se zvedl a odešel.

Ale já jsem teď ráda i za těch pět minut, kdy jsem slyšela toho malýho prcka příst.

Přišel okamžik štěstí a já teď sedím u počítače, abych vám řekla, že zvířata jsou naši nejlepší přátelé. Važme si jich a chraňme je.

Čtěte, pište, milujte a ochraňujte zvířata

PS: Drak je tak rychlý, že se nenechá vyfotit, takže na náhledu máte jinou kočku:)

PS 2: Jak se vám líbí nová rubrika? Pokud máte nějaké vtipné okamžiky, klidně mi je napište nebo je sdílejte pod hastagem #okamzikstesti

Kafe #okamzikstesti

Jedu domů tramvají. Teda k tátovi. Na víkend.

V tramvaji se v pátek večer tlačí mnoho lidí a člověk se nemůže ani pohnout, aniž by do někoho vrazil.

V tramvaji je teplo, i když venku je asi pět stupňů nad nulou.

Poslouchám hudbu ve sluchátkách a po týdnu plném testů a učení už se moc těším na víkend. Zítra jdu na brigádu, ale tam chodím ráda.

Už rodičům píšu, kde jsem a kdy dorazím, aby věděli, co a jak. 

Rozhlížím se kolem sebe a pozoruji, jak mi pára stoupá z úst. Už je zima. Polovina listopadu pryč a stejně jsem každý den unešená, jak na začátku naší ulice sousedovi kvetou růže. V takové zimě jsou tak krásné a plné barev.

Sleduji, jak už v šest hodin je tma. Lampy září a osvětlují noční život v centru Prahy.

Dojdu k nám ke domovním dveřím a zvoním. Náhle mi mobil brní na znamení příchozí zprávy a v ní od táty:

“Dáš si kafe?”

Uvnitř něco zarachotí a z reproduktoru se ozve tátův hlas, jestli je dole otevřeno. Zatlačím na kliku a tu snadno otevřu. Už chci jít, ale najednou si vzpomenu.

“Jo a tati? Dám si kafe, děkuju.”

Kolem vchodu po chodníku prochází slečna. V červeném kabátě a baretu s hnědými vlasy. Slyšela mě. Střetneme se pohledem a usmějeme se na sebe. Ona projde a zmizí za rohem. Dveře za sebou zabouchnu. Nemůžu se přestat uculovat a smát.

Malý okamžik štěstí, když se na vás někdo upřímně usměje a ještě, když ten pocit štěstí souvisí s kávou.

Čtěte, pište, milujte

S láskou

Závist

Záviděly jste někdy?  Já se přiznám a řeknu, že ano. A moc dobře vím, že závist není dobrá vlastnost.

Nicméně jsem si nemohla pomoct. Záviděla jsem už od mala. Už jako malá
holčička. Začala jsem, jakmile si Kačka přinesla do školu tu nejkrásnější
panenku, jakou si jen dokážete představit. Měla obrovský oči a krásně dlouhé, blond vlasy skoro až na zem. Měla na sobě baletní obleček a krásný střevíčky. Moje barbí s mikádem hned upadla do zapomnění.

Potom, když už jsem byla větší jsem záviděla kapesné. Dlouho jsem patřila
mezi ty děti, které kapesné nedostávaly. To, že si ostatní mohli koupit zmrzlinu a já stála v koutě. Ti, kteří to zažili, vědí, jak špatný je to pocit.

Continue reading →